„Lazare, pojď ven!” a „Rozvažte ho a nechte odejít” to je nejdůležitější Slovo na dnešní neděli. Ono  „Lazare, pojď ven” se děje během každé zpovědi, neboť hřích do kterého vstupujeme a kterým se odvracíme od Boha je právě smrtí, neboť se odsekáváme od Toho, který je původcem a dárcem života. Bůh respektuje naše svobodné rozhodnutí i když není dobré, ale respektuje, protože miluje. Těžká je to láska nicméně je to zároveň nejvyšší projev úcty - respekt. Proto v dnešním Evangeliu vidíme Krista, který nereaguje hned, nechává všechno běžet, nezasahuje. A pak ty výčitky Lazarových sester… kdybys tu byl, nic tak zlého by se nestálo, stejně jak my někdy to Bohu vyčítáme Bohu… kdybys byl, kdybys zasáhl kolik zla by se nemuselo stát… Jenže Bůh respektuje člověka a jeho rozhodnutí, ale zároveň člověka neopouští a vstupuje do jeho reality, do jeho smrti; „sestoupil do pekel” říkáme v apoštolském vyznání víry. Sestoupil aby člověka z pekla smrtí vytáhl. Podívejme se na východní ikonu vzkříšení, všimneme si jakým způsobem zobrazený na ní Zmrtvýchvstalý drží ruce Adama a Evy, které vytahuje z jejích hrobů… Doslova vytahuje! Ve svátostí smíření, když kněz nám dává rozhřešení Kristus říká: „pojď ven, z těch svých hříchů, z té své smrti, pojď ven!” a dává svobodu „rozvažte ho a nechte odejít”, je svobodný… Jsi svobodný! Zase můžeš o svém životě rozhodovat jak chceš, jak uznáš za vhodné, nelepím tě na sebe, vrátil jsem ti život, ale ne za cenu tvé svobody, respektuji Tě. Kéž i my bychom chtěli respektovat svobodu těch, kterým se nám třeba podařilo jakýmsi způsobem pomoct…

slůvko ke Slovu, 3. neděle postní „A”

Voda nás dnes doprovází i v 1. čtení i v Evangeliu. Voda a vyprahlost… Izrael se bouří, když nemá vodu, ostatně není se čemu divit, Samaritánka také vodu potřebuje, ale je něco zvláštního, že jde pro ní v pravé poledne, kdy je horko, všichni se schovávají před sluncem a ona jde, protože má jistotu, že nikoho nepotká? Proč se vyhýbá ostatním? 
A jak to je s naší vyprahlostí? Po čem toužíme, jaké je naše „životní žízeň”? Je dobré jsi toto všechno pojmenovat, zcela otevřeně a upřimně. Pak ale následuje další otázka: jak ty moje žízně řeším? Jako Izrael, že se chci vrátit do „pohodného” otroctví, kdy i voda byla i kastroly plné masa a cibule a česneku? Nebo jako Samaritánka, která skáče ze vztahu do vztahu, (pět mužů jsi měla a ten se kterým jsi, není tvůj manžel), z kvítka na kvítko a pořad je nespokojená a pořad jen hledá naplnění svých tužeb? „Dám ti vodu živou, po které už nebudeš žíznit…” a problém je vyřešený, už nebude muset vůbec chodit mezi lidí, zavře se v sobě, zmizne lidem z očí, konečně bude klid…
Jenže ne o to tady jde. Přijmout Ježíše Mesiáše, znamená přijmout svou svobodu a důstojnost. Důstojnost, kterou mi Bůh vrací pravě skrze Ježíše, ano „řekl mi všechno, co jsem udělala” a díky Jemu mám odvahu jít a mluvit: ano, stalo se…, ano, řešil jsem to, co ve mně po svém a zamotal jsem se ve svém životě…, ano, chyboval jsem, ale On mi dal novou šanci a dá ji i Tobě, pokud budeš chtít Jej přijmout.

slůvko ke Slovu - 2. neděle postní „A”

Vykroč, tento příkaz se dnes jakoby opakuje. Abrame, vykroč z toho co máš, z toho co znáš, z toho, co se zdá být tvou jistotou. Proč? Protože Já ti to říkám, pokud důvěřuješ vykroč a budeš požehnáním pro mnohé… To stejné na hoře Proměnění… postavíme tři stany, teď už máme jasno, tady zůstaneme… Ne! a prozatím o tom všem mlčte a žijte skutečný život ve vašem každodenním realu… Máme tendenci k tomu abychom někde ve svém životě zůstali trčet na místě, nehledě na to, zda je nám tam dobře nebo nikoli, hlavně že to tam známe, jenže Kristus zve nás k živému křesťanství, které je cestou. Zdá se nám, že je to každodenní vstupování do neznáma? Ano, je tomu tak, ale nejsme v tom sami ale nejsme v tom sami, On nám v Kristu dává potřebnou milost a chce, abychom byli spasení, jak nám to připomíná sv. Pavel v druhém čtení.