slovo ke Slovu - 8. neděle v mezidobí "A"

Dvě nejdůležitější otázky, které vyplývají z dnešního Slova zní: důvěřuji Bohu? a umím být obdarován? Tak se mi nějak zdá, že máme s tím problém. Když nás někdo obdaruje, cítíme se nějak zavázaní. Ale vlastně proč? Proč je v nás ten pocit, že bych to měl nějak vrátit, nějak oplatit? Proč na narozeniny pozbýváme ty, kterým se cítíme nějak dlužní, třeba proto že pozvali nás a ne ty, se kterými bychom opravdu chtěli slavit naše narozeniny? Neboť je v nás takové přemýšlení, že pokud jsme něco dostal, musím to vrátit, neboť jinak zůstáváme nějak dlužní a to nás vlastně ponižuje a to my neradí. Krásně o tom mluví 1. čtení, které ukazuje Boží lásku jako lásku mateřskou. Jediný vztah, který je s to fungovat jako tzv. "dotovaný vztah" - tedy nevyrovnaný ve své vzájemnosti. Ano Bůh tebe, mne obdarovává aniž by čekal cokoli nazpět a my bychom se to měli od Něj učit v naších lidských vztazích. Dávám ti něco, aniž bych cokoli čekal nazpět... 

A ta první otázka? Ta je daleko dramatičtější, neboť jsme uvěřili tomu, že si všechno musíme zajistit sami. Penzijní pojištění, důchodové pojištění, nějaká suma na "černou hodinu", taková nedotknutelná na naších bankovních účtech a když to všechno máme, tak se cítíme, že jsme zajištění. Opravdu? A co tak třeba nějaká krize bankovního systému? A všechno bude fuč... Naštveš se? Můžeš, stejně tím ale nic nezměníš. Opravdu, já člověk si můžu všechno zajistit sám? Jídlo, píti, oblečení? Uvěřili jsme tomu, že ano a tak jsme se postavili v našem životě na místo Boha, neboť jsme uvěřili tomu, že si všechno sami zajistíme... Stali jsme se bohy sami pro sebe... Není náhodou, že toto slůvko v dnešním Evangeliu je zapsánu velkým písmenem, jako jméno, neboť v aramejštině toto slovo označovalo bůžka peněz. Tedy toto jméno označuje náš majetek i tak jak není špatné "mít" tak spoléhat na to co mám, to je přímo "odpružená blbost". Já, já, já, všechno si zajistím sám, to je to naše současné přemýšlení, které způsobuje, že ze svobodných lidských bytosti sami sebe degradujeme na strojky na vydělávání peněz a rezignujme ze své důstojnosti. Polština nedávno vytvořila krásné, nové slovo "korpoludek" - už ne člověk ale "ludek" který všechno podřídil své práci, korporaci ve které pracuje. A tedy zkusme si odpovědět na otázku kdo jsme? Lidé nebo "korpoludky"? Dovolím tedy, abych byl obdarován, tak prostě jednoduše, bez žádných závazku a očekávání nebo budu chtít všechno ve svém životě si zajistit já a jen já?