slůvko ke Slovu, 3. neděle postní „A”

Voda nás dnes doprovází i v 1. čtení i v Evangeliu. Voda a vyprahlost… Izrael se bouří, když nemá vodu, ostatně není se čemu divit, Samaritánka také vodu potřebuje, ale je něco zvláštního, že jde pro ní v pravé poledne, kdy je horko, všichni se schovávají před sluncem a ona jde, protože má jistotu, že nikoho nepotká? Proč se vyhýbá ostatním? 
A jak to je s naší vyprahlostí? Po čem toužíme, jaké je naše „životní žízeň”? Je dobré jsi toto všechno pojmenovat, zcela otevřeně a upřimně. Pak ale následuje další otázka: jak ty moje žízně řeším? Jako Izrael, že se chci vrátit do „pohodného” otroctví, kdy i voda byla i kastroly plné masa a cibule a česneku? Nebo jako Samaritánka, která skáče ze vztahu do vztahu, (pět mužů jsi měla a ten se kterým jsi, není tvůj manžel), z kvítka na kvítko a pořad je nespokojená a pořad jen hledá naplnění svých tužeb? „Dám ti vodu živou, po které už nebudeš žíznit…” a problém je vyřešený, už nebude muset vůbec chodit mezi lidí, zavře se v sobě, zmizne lidem z očí, konečně bude klid…
Jenže ne o to tady jde. Přijmout Ježíše Mesiáše, znamená přijmout svou svobodu a důstojnost. Důstojnost, kterou mi Bůh vrací pravě skrze Ježíše, ano „řekl mi všechno, co jsem udělala” a díky Jemu mám odvahu jít a mluvit: ano, stalo se…, ano, řešil jsem to, co ve mně po svém a zamotal jsem se ve svém životě…, ano, chyboval jsem, ale On mi dal novou šanci a dá ji i Tobě, pokud budeš chtít Jej přijmout.