slůvko ke Slovu, 3. neděle postní „A”

Voda nás dnes doprovází i v 1. čtení i v Evangeliu. Voda a vyprahlost… Izrael se bouří, když nemá vodu, ostatně není se čemu divit, Samaritánka také vodu potřebuje, ale je něco zvláštního, že jde pro ní v pravé poledne, kdy je horko, všichni se schovávají před sluncem a ona jde, protože má jistotu, že nikoho nepotká? Proč se vyhýbá ostatním? 
A jak to je s naší vyprahlostí? Po čem toužíme, jaké je naše „životní žízeň”? Je dobré jsi toto všechno pojmenovat, zcela otevřeně a upřimně. Pak ale následuje další otázka: jak ty moje žízně řeším? Jako Izrael, že se chci vrátit do „pohodného” otroctví, kdy i voda byla i kastroly plné masa a cibule a česneku? Nebo jako Samaritánka, která skáče ze vztahu do vztahu, (pět mužů jsi měla a ten se kterým jsi, není tvůj manžel), z kvítka na kvítko a pořad je nespokojená a pořad jen hledá naplnění svých tužeb? „Dám ti vodu živou, po které už nebudeš žíznit…” a problém je vyřešený, už nebude muset vůbec chodit mezi lidí, zavře se v sobě, zmizne lidem z očí, konečně bude klid…
Jenže ne o to tady jde. Přijmout Ježíše Mesiáše, znamená přijmout svou svobodu a důstojnost. Důstojnost, kterou mi Bůh vrací pravě skrze Ježíše, ano „řekl mi všechno, co jsem udělala” a díky Jemu mám odvahu jít a mluvit: ano, stalo se…, ano, řešil jsem to, co ve mně po svém a zamotal jsem se ve svém životě…, ano, chyboval jsem, ale On mi dal novou šanci a dá ji i Tobě, pokud budeš chtít Jej přijmout.

slůvko ke Slovu - 2. neděle postní „A”

Vykroč, tento příkaz se dnes jakoby opakuje. Abrame, vykroč z toho co máš, z toho co znáš, z toho, co se zdá být tvou jistotou. Proč? Protože Já ti to říkám, pokud důvěřuješ vykroč a budeš požehnáním pro mnohé… To stejné na hoře Proměnění… postavíme tři stany, teď už máme jasno, tady zůstaneme… Ne! a prozatím o tom všem mlčte a žijte skutečný život ve vašem každodenním realu… Máme tendenci k tomu abychom někde ve svém životě zůstali trčet na místě, nehledě na to, zda je nám tam dobře nebo nikoli, hlavně že to tam známe, jenže Kristus zve nás k živému křesťanství, které je cestou. Zdá se nám, že je to každodenní vstupování do neznáma? Ano, je tomu tak, ale nejsme v tom sami ale nejsme v tom sami, On nám v Kristu dává potřebnou milost a chce, abychom byli spasení, jak nám to připomíná sv. Pavel v druhém čtení.

Tři důležité věci ukazuje nám dnešní Slovo, jsou to skutečností se kterými se setkáváme dennodenně… 1. pokušení, jako běžná záležitost našeho života; 2. reklama hříchů; 3. tři oblastí ve kterých jsme nejslabší…
Ano, pokušení je normální záležitostí našeho života a právě proto Kristus, Bůh a člověk zároveň vstupuje do této zkušenosti, neděs se člověče, když to na Tebe přijde i On byl pokoušen, neboť ve svém lidství lišil se od nás jen tím, že nezhřešil, ale pokušení? Ano, i tyto chvíle byly, po křtu v Jordánu, na pouští a také po Poslední večeři, v Getsemanské zahradě, o těch víme jistě z podání evangelistů, třeba i byly nějaké další, ale každopádně pamatuj, díky tomu, že On vstoupil do této zkušenosti, ty člověče v pokušení nikdy nejsi sám…
Ano, Zly se snaží upoutat naší pozornost, chce vypadat dobře, lákavě, říká, že když jej poslechneš dosáhneš nějakého dobra. Přece není natolik blbý, aby zlo předkládal jako zlo, to by byl špatný obchodník nebo propagandista… Na začátek lehké přehánění: „Evo, skutečně nemůžete jist ovoce této zahrady?” a někde v pozadí zní „co je to za Boha, který ti neustále něco zakazuje, to je jako láska, jako že tě má rád a furt tě omezuje, furt ti něco zakazuje?” Kolikrát se setkáváme z názorem, že naše víra nás omezuje? Ty jsi katolík? Aha, to nesmíš to a ono… no a na tamto ani nemyslí, to nesmíš! Ano, máme Boží přikázání, jenže nedostali jsme je, aby nás omezovaly nýbrž proto, aby nás chránily před tím, co může ublížit nám a lidem kolem nás. Když domyslíme obsah přikázání do konce, tak dojdeme k tomu, že překročením kteréhokoli přikázání ubližujeme lidem kole nás a sobě samotným…
Ano, někdy to hmotné (proměň kameny v chléb, vždyť máš hlad) se stává pro nás nejdůležitější… někdy chceme, aby Bůh jednal podle toho, jak my si to přejeme (skoč z vrcholu chrámu, vždyť On tě musí zachránit)… někdy uděláme všechno, pomodlíme se, uděláme doma dusno, zajdeme ke kartářce, abychom dosáhli svého cíle, za každou cenu (klaněj se mi abys dosáhl svého cíle, vždyť mám moc)…
Ano - padáme, ano - chybujeme a když na to přijdeme je to strašně pesimistické, ale jak to říká v 2. čtení sv. Pavel, tak jak skrze jednoho člověka - Eva, Adam, já, ty - přišel na svět hřích a skrze hřích přišla smrt, tak skrze jednoho Člověka přišlo vysvobození a tedy skrze Krista a s Kristem a v Kristu je naše vysvobození a odpuštění a nová šance, pokaždé když najdu odvahu přijmout odpuštění ve svátosti pokání a dát odpuštění těm, kteří jsou kolem mně…