Kostel sv. Marka (zastarale také Pohřební kostel) je klasicistní filiální kostel nacházející se v Karviné v městské části Fryštát. Spadá pod římskokatolickou církev a je zasvěcen sv. Markovi. Kostel pochází z roku 1774, původně se však na jeho místě nacházel dřevěný protestantský kostel z roku 1569, který byl po třicetileté válce katolíky zabaven. Starý kostel byl pak v roce 1773 zbourán a nahrazen kostelem zděným. Po požáru v roce 1823 byl zrekonstruován a upraven do dnešní klasicistní podoby. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Historie kostela a jeho založení souvisí s reformací, která se v 2. polovině 16. století šířila zdejší oblastí Těšínska. Těšínský kníže Fridrich Kazimír, jenž se k protestantismu hlásil, nechal v roce 1568 povolat do Fryštátu evangelického pastora Jakuba Preisse z Brzegu a o rok později dal poblíž městských hradeb postavit protestantský kostel. Kostel ze dřeva se nacházel na nově založeném hřbitově, a sloužil tedy ke konání zádušních mší (díky tomu se mu později začalo říkat Pohřební kostel). K ostatním obřadům sloužil nedaleký kostel Nanebevzetí Panny Marie, dnes známý jako kostel Povýšení svatého Kříže.

Během třicetileté války bylo v roce 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské, které mj. ustanovilo katolictví jako jediné povolené vyznání. Následující rok tedy došlo k uzavření všech nekatolických kostelů na Těšínsku, včetně Pohřebního kostela. V roce 1654 byl kostel evangelické církvi odebrán, připadl církvi katolické a po jeho opětovném vysvěcení pak znovu plnil svůj původní účel. Kostel však časem chátral, a tak místní farář Augustin Fojcik rozhodl v roce 1773 o jeho stržení. Na stejném místě byl pak o rok později postaven zděný kostel v klasicistním slohu, zasvěcený svatému Markovi. Na jeho stavbu přispěl i majitel města, irský šlechtic Mikuláš Taafe z Calingfordu.

O pár let později, v roce 1781, zasáhl Fryštát ničivý požár, který kostel vážně poškodil a narušil jeho statiku. Po základních opravách však kostel postihlo roku 1786 zemětřesení, jež zanechalo v jeho zdech velké trhliny. Další katastrofou byl pak požár v roce 1823. Zchátralého kostela se ujal stavitel Vavřinec Müller, který na své vlastní náklady provedl v letech 1823–1826 jeho rekonstrukci. Stavba se zvýšila o 1,5 m a věž dostala svou dnešní typickou cibulovitou střechu. Nad nový oltář byl také pověšen obraz Svatý Jan v poušti, který kostelu daroval hrabě Jindřich Larisch-Mönnich. Později přibyly také nové varhany a obraz svatého Marka z roku 1863 od Gabriela Preisse.

Další rekonstrukcí prošel kostel až v letech 1996-1997, kostelu však byla zachována jeho podoba z roku 1826. Kostel již neslouží svému původnímu pohřebnímu účelu, občas se zde však konají mše a příležitostně i prohlídky kostela.

Kostel je postaven v čistě klasicistním stylu. Je tvořen jednou lodí, v jejímž západní průčelí se nachází hranolová věž a vchod. V jihovýchodní zdi je pak umístěn boční vchod, který se jako jediný používá pro vstup do kostela. Vedle něj se nachází náhrobní kámen fryštátského faráře Josefa Plasuna z roku 1864. Uvnitř kostela je umístěn také barokní náhrobek Benigny Haugwitzové z Gašína z roku 1674, který se původně nacházel na hřbitově u kostela.

Okolí kostela

Kříž

V těsné blízkosti kostela se nachází novobarokní kamenný kříž z roku 1879. Na jeho místě se původně nacházel dřevěný kříž, který sem byl přemístěn z náměstí. Dnes se dřevěný kříž nachází v kostelu Povýšení sv. Kříže.

Socha sv. Floriána

Kdysi polychromovaná novobarokní socha sv. Floriána pochází z roku 1898. Je zhotovena z pískovce a původně se nacházela na křižovatce ulic Fryštátská a Lázeňská, odkud byla přemístěna kvůli opravě komunikací. Svatý Florián, jakožto patron hasičů, měl za úkol chránit Fryštát před požáry, které město několikrát postihly a napáchaly vážné škody. Je zde vyobrazen ve své zbroji, s vědrem vody v pravé ruce, jak hasí požár. V roce 2000 byla socha zrestaurována. V roce 2014 byla jí vrácená původní podoba bez polychromie. 

Kostel Povýšení svatého Kříže (původně kostel Panny Marie) je nejstarší stavební památkou na území města Karviné a jedna z nejstarších stavebních památek na Karvinsku a Těšínsku vůbec. Jeho prvotní výstavba se datuje mezi koncem 13. a počátkem 14. století (přesněji 1327) brzy po založení města Fryštátu (dnešní Karviná) za vlády Meška I. z rodu Piastovců. Nejstarší písemná zmínka o kostele pochází z r. 1376. Jedná se o původní kamennou jednolodní gotickou stavbu s půdorysem latinského kříže, později renesančně a barokně upravenou. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka České republiky.[1]

Tato stavba se nachází v blízkosti Fryštátského zámku a zámecké zahrady.

Při zakládání města Fryštát v r. 1303–1306 těšínským knížetem Meškem I. jako správním a tržním střediskem severozápadní části těšínského vévodství již byl v plánech určen prostor pro farní kostel. Není jasné, jestli stavba kostela byla financována dobročinností bohatého jedince nebo sbírkou celé obce. První zmínky o tomto kostele pochází z r. 1376, kdy byl knížetem Přemyslem I. Těšínským a farářem Janem rozšířen o nadaci oltáře Božího Těla a sv. Jana Evangelisty. Oltáře byly umístěny do postranní presbytáře. Dobu vzniku tohoto oltáře však nelze přímo určit. Z této listiny plyne, že ještě před založením tohoto oltáře zde stál mimo hlavního i jiný oltář, což svědčí i o dřívější stavbě toho kostela (v pramenech se uvádí 1327). Nedochovaly se však žádné spisy dokazující velikost majetku kostela či jeho farnosti. Kult Božího těla byl v povodí Odry ve 14. století značně rozšířený. Již v roce 1349 byl založen oltář tohoto kultu v Hlubčicích dále pak v Ratiboři a v Hlučíně, z čehož lze soudit, že vznik vedlejšího oltáře Božího těla a sv. Jana Evangelisty spadá do poloviny až třetí čtvrtiny 14. století.

V roce 1420 byla Petrem Hobergem sepsána fundační listina potvrzující stavbu kaple zasvěcenou Panně Marii s oltářem Všemohoucího Boha, Stanislava a svatých Alžběty, Anny, Doroty, Hedviky, Kateřiny a Markéty. Kaple byla postavena jako reakce na husitské povstání ve Slezsku. Nelze však určit, kde přesně tato kaple stála a zda nešlo o samostatný stavební útvar.

Do 15. století byl kostel bez věže. Ta stála do té doby jako samotná dřevěná stavba vedle kostela, avšak v roce 1511 došlo ve Fryštátě k velkému požáru, který způsobil škody i na kostele (potvrzují dochované listiny původního kostelního majetku). Po značné rekonstrukci byla vystavěna v letech 1515–1530 zděná věž se čtyřmi zvony (Julius Bayer uvádí šest zvonů) mezi severním transeptem a západní části hlavní lodi. K věži bylo přistavěno vnější točité schodiště s věžičkou ze západní strany kostela sahající až do třetího patra věže. Kostel také pošel přestavbou stropní konstrukce z trámové na lomenou. V dochovaných zprávách z roku 1521 je uveden uprostřed kostela pilíř z čehož můžeme soudit, že byl kostel dvoulodní. To dosvědčují i původní dochované dva lomené oblouky stropní konstrukce lodí v podkroví kostela.

Ve výsledku jsou ze středověkých zpráv uvedeny k původnímu kostelu zasvěcenému Panně Marii další čtyři boční oltáře: oltář Božího těla a sv. Jana Evangelisty, oltář sv. Kříže (jižní rameno transeptu), oltář Všemohoucího Boha a oltář Všech Svatých. V kapli Matky Boží (severní transept) byl umístěn obraz matky Boží v oltáři. Nachází se zde také zazděná hrobka určená k pohřbívání rodiny pána z Cikánů.

Výstavba Moravské kaple, později kaple sv. Jana Nepomuckého, byla zahájena v r. 1611 (Julius Bayer 1511) a dokončena v r. 1617. Zdali se jednalo o kapli navazující na původní kapli Panny Marie z r. 1420 není jisté.

V okolí kostela se nacházela řada dalších staveb, kupříkladu špitál vystavěný vévodkyní Annou z konce 15. století, farní budova původně dvoupatrová dřevěná, „deficitní kněžský dům“ určený pro přestárlé kněze, škola, atd. Mezi těmito domy a kostelem se rozprostíral hřbitov pro zasloužilé měšťany. Tento hřbitov byl později zazděn zahradní zdí.

Kostel náležel po celou dobu pánům majitelům fryštátského panství. Ti však přenechávali právo jmenování biskupského pastýře a faráře biskupské stolici.

Ke konci 18. století byl kostel značně poškozen požárem, přičemž musela být stržena střecha a následně přestavěn. Počátkem 19. století byl obraz nad hlavním oltářem „Nanebevzetí Panny Marie“ (gotický styl na dřevě) knížetem biskupem Josefem Kristiánem nahrazen obrazem „sv. Kříže“, a tím byl kostel přejmenován na Povýšení sv. Kříže.

Před výmalbou interiéru v roce 2011 byly objeveny v kapli svaté Matky Boží (severní rameno transeptu) gotické malby zřejmě z 15. století. Po zrestaurování bylo zjištěno, že se jedná o takzvané „secco“ malby nanášené na vápennou omítku. Barvy jsou tvořeny většinou minerálními pigmenty a jejich pojivem byly vaječné bílky, klovatiny, arabské gumy aj.

Jde o figurální malbu s náboženským podtextem. Jednotlivé výjevy jsou umístěny do samostatných oddělených polí.

Charakter kostela

Půdorys původní stavby kostela je ve tvaru latinského kříže vytvořeným nepravým transeptem, obě ramena lze spíš charakterizovat jako kaple, což nebylo na území Moravy, Čech a severního Slezska běžné, a s delším polygonálně uzavřeným presbytářem. Chrámová loď je 38 metrů dlouhá a příčná loď 34 metrů široká. Vztah vzniku hlavní lodi a transeptu není jednoznačný. Vstup je orientován na západ, transept pak na sever a jih. Původní stropní konstrukcebyla nejspíš trámová, později, asi ještě před rokem 1420, tvořila klenbová pole opřena na třech kamenných pilířích uprostřed lodi, čímž tvořila dvě lodi. Tato dispozice latinského kříže byla nejspíš inspirována kostely sv. Kříže a Bartoloměje ve Vratislavi a klášterním kostelem dominikánů v Těšíně (r. 1300). Původní architektonické články odpovídají okolní regionální architektuře z poloviny 14. století. Pod kostelem a kaplemi se nachází nepřístupná krypta několika hrobek.

Protože byl na stavbu kostela vybrán druhořadý stavitel z okolí horního toku řeky Odry, poukazují dochované články původní stavby na nepřesnost zpracování a celkovou rustikalizaci základní koncepce stavby. Jednoduchost stavby svědčí o finančních možnostech v té době nově založeného města. Není tedy zvláštností, že jeho charakter je podobný i jiným kostelům ze 14. století v méně významných městech z okolí, avšak svou dispozicí je již blízký kostelu sv. Mikuláše v Bílovci.

Kamenné řádkové zdivo hlavní lodi podpírají z exteriéru tři pilíře obdélného průřezu. Dva na západní straně v nárožích u vstupu a jeden na rozhraní západní a východní části lodi na jižní straně. Ještě před výstavbou hranolové věže byly tyto pilíře čtyři, a to ještě na severní části hlavní lodi. Původní lomená okna byla nejspíš v průběhu doby přestavěna na nynější dochovaná.

Po velkém požáru v r. 1511 prošel kostel značnou přestavbou. V průčelí byl vystavěn několika stupňový čelní štít, na severní straně byla postavena věž se zvonicí a vystupujícím vřetenovým schodištěm a s ní byl kostel vyvýšen o dva celé metry.

Stavební útvary

Presbytář

je tvořen jedním čtvercovým polem a pětibokým hlubokým závěrem s opěráky. Obě ramena transeptu se do hlavní lodi připojují prostě vyříznutými lomenými arkádami. V podkroví jsou zbytky dvou dvojic užších, ostře lomených klenebních čel na západní a východní zdi potvrzující původní dvou lodí. Z exteriéru jsou vyztužena opěry stejného tvaru jako u hlavní lodi.

Severní rameno transeptu

si zachovalo původní křížovou žebrovou a závěrovou šestidílnou žebrovou paprsčitou klenbu. Klínová kamenná žebra jsou hrubě a nepřesně provedena a zabíhají do stěn podseknutím v polovině jejich výšky. Tyto prvky odpovídají okolní architektuře z ½ 14. století. V kostele sv. Mikuláše v Žilině u Nového Jičína jsou v presbytáři podobná žebra a v opavském kostele minoritů je taktéž prosté zaběhnutí žeber do zdiva.

Přistavěná čtyř patrová hranolová věž

mezi severním ramenem transeptu a západní částí hlavní lodi je s kostelem propojena vstupem mezi přízemím věže a severním ramenem transeptu. Ten tvoří portál s profilovaným ostěním osazeným do příčné lodi. Ostění tvoří dva štíhlé pruty lemované z obou stran drobnými ústupky tvaru hrušky a v oblém tvaru, ty se poté štěpí na svisle stoupající do ostění a lomené tvořící křivou archivoltu bez bodu lomu. Patky prutů zdobí tordování a prstencové patičky. Na východní části se nachází mezi věží a severním transeptem vřetenové schodiště propojující první patro s přízemím. Vstup vyplňuje prostý pravoúhlý obdélný kamenný portál složený z pěti kusů kamene. V prvním patře pak tvoří vstup třetí pozdně gotický sedlový portál s profilovaným ostěním zářezy a oblounem. Druhé patro je pak klenuté valenou klenbou z kamene. Druhé vřetenové schodiště umístěné na západní straně u vstupu sahá až do třetího patra věže, odkud je pak možný přístup až do podkroví. Zde se také nalézá třetí pozdně gotický sedlový portál s profilovaným oblounem a výžlabkem. Zdivo je z lomového kamene a v přízemí dosahuje 180 cm. S výstavbou věže byla hlavní loď a presbytář vyvýšena o dva metry což dosvědčuje různost výšek s nižším transeptem, různou výšku opěráků, presbytáře a hlavní lodi z exteriéru a provázanost kamenného zdiva mezi vyvýšením hlavní lodi s věží. Po vyvýšení byl mezi presbytářem a hlavní lodí vyzděn z cihel nový triumfální oblouk a následně byla nově překlenuta stropní konstrukce.

Kaple sv. Jana Nepomuckého

(také: Moravská kaple) z roku 1617 leží mezi presbytářem a severním ramenem transeptu. Tvoří ji dvě pole křížové žebrové klenby a mělký pětiboký presbytář široký jako kněžiště kostela. Výstavbou této kaple zanikl z exteriéru severní transept, u kterého bylo také zazděno jedno z oken u paprsčité klenby.

...někdy se ji také říká svátost křesťanské dospělosti, kterou člověk říká ano svému křtu, přijímá obdarování Ducha Svatého a má se stát zodpovědnějším ve své víře. Tuto svátost lze zpravidla přijmout po dovršení 15 let.

V našem farním společenství biřmování bude v roce 2019, zahájení přípravy bude v září 2018 r.  

Cítíš-li, že Tě Pán volá k této službě, neboj se odpovědět ano a kontaktuj faráře. Příprava ke kněžství spočívá v přípravném roce v Teologickém konviktu v Olomouci a pak pětileté formaci v Arcibiskupském kněžském semináři také v Olomouci. Tato formace je spojená se studiem teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jelikož se jedná o vysokoškolské studium, nezbytně nutnou podmínkou je pozitivně absolvovaná maturitní zkouška na jakékoliv střední škole, nehledě na to, zda bylo to gymnasium nebo průmyslovka. 

U dospělého člověka, nebyl-li dosud pokřtěn, je třeba důkladné přípravy k přijetí tzv. iniciačních svátostí církve (křtu, biřmování a prvního svatého přijímání).

Této přípravě slouží v naší farnosti kurz Základy víry, který probíhá v naší farnosti každé třetí pondělí v měsíci v 19:00 hod. na faře.  Začínáme 16.10.2017.

Příprava ke křtu dospělých má své odstupňování 

První období vzájemného „oťukávání se“ můžeme nazvat jako prekatechumenát (zpravidla od října do února/března). Na první neděli postní (v únoru či březnu - v závislosti na Velikonocích) mohou ti, kdo chtějí pokračovat dále na cestě ke křtu, učinit krok, srovnatelný např. se zásnubami. Tento krok se nazývá vstup do katechumenátu, takže ti, kdo vstoupí, jsou od toho okamžiku katechumeny. Katechumen se již de facto stává křesťanem ve smyslu člena společenství věřících. Má kromě jiného právo na křesťanskou svatbu a křesťanský pohřeb, čehož snad nikdo nebude muset využít. Při obřadu vstupu do katechumenátu hraje svoji roli i tzv. ručitel, který prohlašuje na své svědomí, že katechumen vstupuje s čistým úmyslem. Každopádně ve všem platí zásada: „všichni jsou pozváni, nikdo není nucen.“ 

Katechumenát má trvat alespoň rok, aby každý měl dost času ke sžívání se s církví (což nemusí být vždy jednoduché), k životu z modlitby a z četby Písma, k prohloubení své víry a ke zrání svého rozhodnutí stát se křesťanem.

Katechumenům během této doby přípravy (zhruba od adventu) přibude také další termín k setkávání, a to v neděli v rámci mše svaté. 

Přesně za rok od vstupu mezi katechumeny, na první neděli postní před křestními Velikonocemi, následuje další významný krok na cestě k přijetí tzv. iniciačních svátostí, a to zařazení mezi čekatele křtu. Zatímco v průběhu katechumenátu lze přípravu přerušit či odložit, při vstupu mezi čekatele křtu katechumeni poprvé veřejně (v rámci farního společenství) vyjadřují touhu po křtu. Proto by toto rozhodnutí mělo být opravdu vážné.

Za 50 dní od tohoto okamžiku, na Bílou sobotu, čekají katechumeny tři svátosti najednou – křest, biřmování a první sv.přijímání. Tento okamžik však vůbec není cílem, spíše počátkem plného života z víry.

Po křtu následuje ještě v době velikonoční (50 dní) období tzv. mystagogie, což není nic jiného než duchovní doprovázení na nové cestě. Sestává zpravidla ze setkání jednou týdně, kde je možné se podělit o nové zkušenosti, společně se modlit, číst Písmo sv. a podobně.

 

Přestup z jiné církve (konverze)

Pro pokřtěné v jiné církvi je k přestupu do římskokatolické církve nutné doložit fakt křtu (písemně, prohlášením, svědky). Katolická církev má s většími církvemi uzavřenu tzv. dohodu o křtu, anebo křest v jiné církvi jednoduše uznává za platný, jestliže byl proveden trinitární formulí (Ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého, což je někdy problém v ČSCH) a ke křtu byla použita voda. Pokud by vznikla nějaká pochybnost, existuje tzv. křest sub conditione (tedy pod podmínkou), který však neznamená překřtění dotyčného, nýbrž, jak to vyjadřuje křestní formule: „nebyl-li jsi dosud pokřtěn, já tě křtím…“, ruší onu pochybnost. Křest je nezrušitelným znamením, proto jej (a stejně i biřmování nebo svátost kněžství) nelze udělit v životě vícekrát.


V případě jistoty o platném křtu absolvuje zájemce přípravu společně s biřmovanci (konfirmandy), avšak přijetí svátosti biřmování předchází ještě obřad vstupu do katolické církve.

 

Doplnění "prošvihnutých" svátosti (1. sv. přijímání, smíření a biřmování) pro dospělé

...stalo se a okolností mohou být různé, ale nic není ztraceno. Tyto důležité iniciační, svátostné kroky je možné absolvovat kdykoli, pokud se na to nějak zapomnělo v tradiční době, kdy se tyto svátosti přijímají. Pokud je to Váš případ a o tyto svátosti stojíte, kontaktujte přímo faráře - P. Przemka.